Ženy ve světě

Francie s úsměvem na rtech

Letos je to přesně 9 let, co jsem přišla do Francie.

Devět let, které uběhly jako voda. Devět let, během kterých jsem se naučila hodně věcí nejen o životě tady, ale i o sobě. Ušla jsem dlouhou cestu. Dnes si užívám radostí i strastí Evropanky žijící ve Francii, s pevnými českými kořeny a čerstvě nabytým francouzským občanstvím. Často si říkám, jak je to vlatně jednoduché, když si život tak nějak plyne sám.

Když se ale ohlédnu zpátky, vím, že až tak moc jednoduché a růžové to vždycky nebylo. Že ta moje cesta byla a často stále ještě je (a bude) trnitá, kamenitá a rozmanitá.

Proč zrovna Francie?

Většina lidí, které jsem kdy potkala, má za to, že jsem se vědomě rozhodla do Francie odejít a zůstat tady, že bylo mým snem tady jednou žít.  Ale tak jednoznačné to bohužel (nebo bohudík?!) nebylo.

V době studií jsem chtěla odjet “nazkušenou”. Měla jsem za sebou dokončené studium na česko-francouzském bilingvním gymnáziu, „nevydařený“ au-pair pobyt ve francouzské rodině (ale i to je relativní, protože co je vlastně nevydařený?), dva letní pracovní pobyty ve Velké Británii, dva roky francouzštiny na univerzitě v ČR a pocit, že jestli chci opravdu umět jazyk, musím vyjet.

Využila jsem Evropského projektu Erasmus a vyjela na tříměsíční pobyt na francouzskou univerzitu. Asi nikdy nezapomenu na první den, kdy jsem přijela. S jedním jediným batohem na zádech (pravda, krosna byla poměrně těžká, ale byla jen jedna 🙂 ). A se spoustou očekávání, snů, přání.

Realita byla jiná, než jakou jsem si ji vysnila. Po předchozích zkušenostech ze zahraničí jem nepřijela s růžovými brýlemi a nečekala jsem život jako v bavlnce. Ale přeci jen jsem trošku naivně  věřila, že všechno bude fajn, pohoda, klídek, no stress.

Po třech měsících jsem zjistila, že se sice mé znalosti zlepšily, ale ne až o tolik, že bych byla připravená se vrátit. Ze tí měsíců byl rázem jeden univerzitní rok a dokončený bakalář.

Ale co teď?

Bakalář v kapse a nechuť začít magisterské studium v ČR. Zkusit francouzskou školu, bez grantu či jiného stipendia? Jsem hlava tvrdohlavá, tak jsem do toho šla. (Díky Aničko, díky Bastiene!) A byly z toho dva roky dřiny, studia, práce při škole, další dva roky odloučení od rodiny, ale taky zadostiučinění a nezávislosti. A hlavně vědomí, ŽE TO JDE.

Ale nebyly bychom to ve Francii, kdybych vším proplouvala jen tak. Moje začleňování do společnosti, do kolektivu francouzských studentů a později kolegů nebylo jednoduché.

Chvílemi jsem si říkala, zda to má všechno cenu, zda by nebylo lepší se vrátit, žít v MÉ vlastní zemi, necítit se pořád jako méněcenný člověk, jako „ta“ z východu, jak mají Francouzi v oblibě.

Každý, kdo někdy žil v cizí zemi mi dá za pravdu v tom, že realita se od snů liší, a to hodně 🙂

Člověk je, ať chce nebo ne, ať uz má ty nejlepší školy a zvládá perfektně jazyk, stále cizincem. Cizincem, který často tápe. Tápe ve věcech, nad kterými by se ve své rodné zemi nikdy ani nepozastavil. Stačí otevřít pusu, vyslovit „Bonjour“ a okamžitě všichni ví, že „ta není odsud“.

Ani já jsem to neměla jinak. V jednoduchých každodenních záležitostech jsem si nevěděla rady. Netušila jsem, co dělat při založenů bankovního účtu. Nechápala jsem, proč potřebuju to a to k pronajmutí bytu. Nerozuměla jsem administrativním záležitostem. Zdravotní pojištění? Daně z příjmu? Úředně ověřený překlad českého diplomu při žádosti o studium? Ale kam se mám obrátit, kam?

Nebylo koho se zeptat.

Rodina byla daleko, místní přátelé v té době ještě neexistovali. A já věděla, že jsem na to sama. Že jsem se rozhodla dobrovolně a že musím bojovat. Že tohle je jen a jen můj boj a pokud chci uspět, začlenit se, být si jistá tím, co dělám, že nesmím polevit. Že ONO to jednou přijde.

A ono to přišlo!

Nebo lépe řečeno, ono to přichází. Pomalu. Postupně. Krok po krůčku. Je to proces. I po těch devíti letech mne každý den něco překvapí. Ale už v tom nejsem sama a dokážu se tomu postavit, často i s úsměvem.

Dokázala jsem se s Francií sžít. Mám přátele jak mezi Čechy, tak mezi Francouzi. Můj partner je Francouz, který dodnes nedokáže pochopit, jak jsem si mohla poradit, když i on, Francouz, často tápe a neví 🙂

Dnes už vím, že k životu potřebuji obě dvě země. Českou republiku a Francii. Už nejsem jen Češka. Přestože se ještě stále necítím  a nepovažuji se za Francouzku, vím, že už do konce života budu stále – slušně řečeno – „sedět na dvou židlích“. Že bez jedné či druhé země nevydržím déle než pár měsíců. Nejlepší na tom všem je, že mám vždy možnost srovnání. V jakékoliv situaci.

A dnes zpětně děkuju za tu sílu, kterou jsem v sobě našla v době mých začátků, která mi pomohla dostat se tam, kde právě jsem. Žiji spokojený život, jednou tam, pak zase tady, stále na cestách a s vědomím, že konečně jsem tady a teď a dělám to, co mně baví a co mi přináší potěšení.

katulkaKateřina Picková

Pomohu vám přežít v džungli jménem Francie a společně zjistíme, že je to jedna velká hra, kterou dokážete vyhrát s úsměvem na rtech 🙂
Vice o mně na mém blogu: http://katerinapickova.cz/

 

 

Marta Kluchová

Ženy jako Vy, které vyrazily do světa plnit si své sny. Teď pomáhají ostatním, roztáhnout křídla a letět za radostnějším a naplněnějším životem. Poradí Vám cestu, abyste doletěli do cíle bez pochroumaných křídel.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *